Pouť nebo cesta je fenomén, který provází lidstvo od počátku věků. Od nepaměti se lidi stěhují, přemisťují a putují. Za lovem, obživou, kořistí, lepším životem, za prací, za odpočinkem nebo jen tak za poznáním. Vydat se na cestu či vydat se na pouť je čin, který provází všechna známá náboženství. Pro všechna je tenhle pojem důležitý a posvátný.
Co žene křesťany každoročně na pouť do Říma či Santiaga de Compostelo? Nebo alespoň na nejbližší křesťanská posvátná místa. Co žene muslimy na pouť do Mekky a proč je tato cesta jedním z pilířů jejich víry? Proč se hinduisté vydávají do Varanásí nebo Haridváru, budhisté pak na místa spojená s působením Buddhy.
Proč se dospívající indiáni vydávali na výpravu, která jim teprve dala jejich jméno, čeští Honzové „do světa“ s ranečkem buchet a proč je cesta součástí téměř všech dobrodružných příběhů, vyprávěných i psaných od nepaměti?
Lidé se i dnes čím dál častěji vydávají na cesty různými způsoby? Tisíce dobrodruhů vyráží pěšky, na kole, stopem, autem i letadlem. Cesta, pouť má v sobě cosi tajemného, co nás přitahuje jako magnet.
Jen na cestě se dají zažít příběhy, které v pohodlí domova zažijeme velmi těžko. Příběhy, které nás změní, otevřou nám oči a představí svět z jiné perspektivy. Příběhy, které nám přivedou do cesty jiné lidi, s nimiž můžeme sdílet své životní zkušenosti, zážitky, osudy i postoje.
Cesta nás jednoduše obohatí a umožní nám vidět svět našima očima a vlastně si na něj přímo sáhnout. Žádné vyprávění, žádná reportáž, kniha, článek v časopise nebo dokument v televizi tohle nedokáže. Může být sebelepší, ale vždycky je to jen zprostředkovaná realita.
Jsem toho názoru, že učenci a duchovní, kteří vymysleli všechna ta rozličná náboženství tohle věděli a chápali. Dali lidem cíle hlavně proto, aby je dostali na cestu, protože cesta samotná je to nejpodstatnější. Pouť je vlastně bezedná studna lidského poznání a doslova duchovně očistný proces. Díky zkušenostem nabitým na poutí je člověk daleko hůře manipulovatelný. Pozná, co je v životě důležité a co ne. Pochopí, že všude žijí lidé. Dobří i zlí, černí, bílí i barevní. Modlící se k různým bohům nebo neznabohové stejní, jako jsme my u nás v Čechách. Všichni mají své starosti i radosti, své touhy, sny a přání.
A tak i já se vydávám na cestu. Na cestu, která nemá a vlastně ani nemůže mít cíl, jestliže je země skutečně kulatá. Na cestu, od které neočekávám víc, než vidět svět takový, jaký opravdu je. Bez ohledu na to kolik turistických atrakcí uvidím nebo minu. Na cestu bez předsudků. Na cestu, kde mě může potkat štěstí i smůla.
Na cestu, která vždycky byla mým snem.
Jednoduše NA POUŤ.