Cesta je příběh – aneb jak jsem přestal odkládat svůj sen a vyrazil
Zbývalo mi pár let do padesátky. Porozvodové trable jsem měl zdárně za sebou. Včetně pár známostí, které protečou mezi prsty dříve, či později. Nic zvláštního.
Kluci byli téměř dospělí. Ve věku, kdy potřebovali víc moje peníze, než moji péči. Ve věku, kdy jsou tátovy rady stejně úplně „mimo mísu“.
Co teď? Co s načatým životem? Co bude dál?
Kdysi jsem přemýšlel o cestě kolem světa. Možná, snad, někdy? Až kluci dostudují….?
Možná? Snad? Někdy? Pojedu hned!
Když to nejde najednou, půjde to na etapy. Někam dojedu a vrátím se letadlem. Někdy příště budu pokračovat dál.
Sbalil jsem malý baťůžek, nechal doma klukům pár drobných na domácnost a nastoupil do vlaku směr „svět“. S úsměvem, nadšením, čistou hlavou a srdcem dokořán. Vzrušený z představy, co mě čeká.
A ono to šlo. Vlaky jely, paní průvodčí se na mě smály. Krajina i kultury se měnily, jak na běžícím pásu. Lidé se se mnou fotili. Mířil jsem do exotických krajin, abych zjistil, že exotem jsem vlastně já sám.
Dnes mám za sebou 6 na sebe navazujících etap putování kolem světa. Vlakem, autobusem, autem, na kole, na motorce, letadlem i pěšky. Projel jsem euroasijský kontinent, jihovýchodní Asii včetně Filipín, Západní Papuu i Papuu Novou Guineu. Přes Austrálii a Havaj jsem překonal Tichý oceán a dorazil do San Franciska. Po covidové pauze následovala zatím poslední 6. etapa cesty – roadtrip po americkém divokém západě ve stopách Vinnetoua a Old Shatterhanda. To vše při zaměstnání, v rámci běžné dovolené. Před x lety bych tomu nejspíš nevěřil.
Někde na Urale mě napadlo, že bych o svém putování mohl začít psát. O tom, co jsem zažil. O místech, která jsem navštívil. O lidech, které jsem potkal. O příbězích, které se odehrávaly všude kolem mě.
Tak nějak se narodil blog:
CESTA JE PŘÍBĚH