O mně

  Táta kolem světa – aneb jak jsem přestal odkládat svůj sen a vyrazil

Táta kolem světa – tento slogan mě napadl nad mapou, když jsem přemýšlel jak si splnit svůj pradávný cestovatelský sen. Zní to možná hloupě, ale přesně to vystihuje moji situaci. Cestování miluju a něco už jsem projel. Divoké a liduprázdné hory, moderní i exotická města i všude na světě upřímný a srdečný venkov. Ale vydat se na cestu kolem světa, to by byla výzva. Cožpak ale může táta od rodiny vyrazit na takovou cestu? Táta, který normálně chodí do práce, stará se o živobytí a o domácnost? Věděl jsem však, že chci takovou cestu někdy podniknout. Přestat kolem světa cestovat jen prstem po mapě. Stále jsem ale svůj sen odsouval „na někdy“ až se děti osamostatní a nebudou potřebovat ani mě, ani moje peníze. Představoval jsem si, že se pak třeba něco stane a já se vydám možná i na několikaletou cestu bez přestávky.

Pak mi ale došlo, že budoucnost je strašně ošemetný pojem, který vlastně neexistuje a nelze s ním příliš počítat. Jak ale takovou cestu podniknout, když moji synové budou pravděpodobně ještě několik dalších let studovat a budou potřebovat moji každodenní péči nejenom finanční? A jak se vydat na tak dlouhou cestu, když máte nárok na pouhých 25 dní dovolené ročně?

Obletět zeměkouli letadlem s pár zastávkami v atraktivních destinacích je způsob, který mě neláká. To je lepší se kouknout na cestovatelský dokument v televizi. Já chci jet po zemi a vidět svět zblízka bez příkras. Být v kontaktu s obyčejnými lidmi a jejich každodenním životem. Jednoduše vidět svět takový, jaký skutečně je a sáhnout si na něj.

Nakonec jsem řešení našel. Pojedu na etapy. Vlakem, autobusem, stopem, pěšky, na tom zase tak nezáleží. Z cílového místa se vždycky vrátím domů letadlem. V příští etapě zase do toho samého místa doletím a budu pokračovat dál. Pravda, celé se to prodraží o letenky, ale nic na světě není zadarmo. A já už opravdu nechci čekat na nejistou budoucnost. Kluci dorostli do věku, kdy už mě doma tolik nepotřebují. Uvařit a vyprat si umí a nakonec budou rádi, že je nebudu chvíli otravovat svými nemožnými názory. Moje „jediná a milovaná“ mi fandí a dokonce uvažuje, že nějakou etapu absolvuje se mnou.

A tak jsem se jednoho srpnového večera objevil se svým malým baťůžkem na nádraží, abych zahájil svoji vysněnou cestu směrem na východ. Cestu bez cíle pokud platí, že je země  kulatá. Poprvé v životě sám, poprvé hodně daleko a ještě více do neznáma.

Svoje zážitky z cesty si nechci nechat pro sebe. Budu je sdílet formou blogu a fotografií zde na těchto stránkách. První etapu cesty z Pardubic do Almaty mám už za sebou. Zbývá jen transformovat obsah mého cestovatelského deníčku do čitelné formy tak, aby jednotlivé kapitoly chronologicky zachycovaly to zajímavé a podstatné, co jsem na své cestě viděl a zažil. A až se mi podaří těch prvních 6000 barevných a neopakovatelných kilometrů fantastické pouti popsat, budu se už doufám chystat na pokračování v etapě druhé. A tak by to mělo probíhat stále dál, dokud nedorazím domů z druhé strany. Naivní představa? Co na tom? Myslím, že ve svém mladém věku těsně před padesátkou mám ještě na naivní představy nárok:-)

Šťastný „táta“ cestovatel                                             Vladimír Hauk