Kazachstán mě přivítal oroseným pivem s nápisem: „Český Džbánek – živá česká tradice.“ K tomu jsem navíc dostal perfektně opečený šašlik. Řekl bych, že to bylo lepší než „Chléb a sůl“ 🙂
V uralské Zlatousti jsem nastoupil do nočního vlaku směr Kazachstán. Paní průvodčí chvíli nevěřila, že jsem se v jejím vagóně opravdu objevil. Odškrtla si moje jméno v seznamu a zkontrolovala mi pas. Ten je nutné k elektronické jízdence předložit. Nechápavě zakroutila hlavou: „Pane, co tady vlastně děláte?“
„Přijel jsem za turistikou,“ odpověděl jsem. Začala se smát a řekla: „Cože? Turistika v téhle části Ruska?“ Zakroutila hlavou a s rozesmátou tváří mi přidělila povlečení, migrační kartu pro Kazachstán a ukázala mi moje lůžko.
Zalehnul jsem na bidlo a rychle usnul. Túra mezi kontinenty a 2 piva po ní mi v tom spolehlivě pomohly.
Probudil jsem se do slunečného dne. Paní průvodčí mě upozornila, že brzo přijde celní a pasová kontrola. Ruská celnice byla energická blondýnka tak kolem padesátky. Koukala do mého pasu a zeptala se: „Co jste v Rusku dělal?“. Odpověděl jsem stejně: „Přijel jsem za turistikou.“ I ona se se začala smát: „Cože? Do téhle části Ruska? Za turistikou? A líbilo se vám tu?“ Odpověděl jsem že „mnógo“. Vše sledující paní průvodčí zamrkala významně na celnici a pravděpodobně utrousila něco ve smyslu, že asi nejsem normální. Ta mi však s úsměvem od ucha k uchu dala razítko, popřála šťastnou cestu a řekla, ať zase někdy přijedu.
To kazašský celník tak příjemný nebyl. Podezíravě mi zkoumal pas lupou. Občas mi položil nějakou nejapnou otázku. Kouzelné slovo „turistika“ u něj nevyvolávalo žádné emoce. Nakonec mi ale také dal razítko a já jsem mohl šťastně vystoupit ve městě Petropavl. Ostatní cestující spokojeně spali nebo leželi dál. Vlak zde Kazachstán jen lízne a pokračuje zase zpět do Ruska. Kontrolu absolvují jen ti, co vystupují.
Po čerstvém horském vzduchu na Uralu na mě dýchlo horko kazašské stepi. Teď už jsem skutečně v Asii. Vlak do Astany jel až za 4 hodiny. V Petropavlu toho není moc k vidění. Hezky upravený Centrální Park, ošklivé bytovky a sem tam nějaká ta mešita a kostelíček. A tak jsem usedl do místní zahradní hospůdky a objednal si šašlik a pivo. Paní servírka mi hned přinesla půllitr oroseného moku. Na sklenici byl nápis: „Český Džbánek – živá česká tradice.“ Nadšeně jsem jí řekl: „To je snad naše české pivo! S českým nápisem!“ Servírka sdílela mojí radost a řekla, že se za chvilku vrátí.
Pivo zřejmě zase tam moc české nebylo. To jen ten nápis na sklenici. Ve zdejším pivním byznysu české nápisy prostě táhnou. Paní servírka za chvilku přiběhla a poprosila mě, zda můžu napsat něco do jejich návštěvního sešitu. Samozřejmě jsem souhlasil. Bylo tam mnoho pozdravů, pochval a vzkazů. Většinou v ruštině. Českého návštěvníka jsem tam nezaznamenal. Zřejmě jsem byl v téhle hospodě první Čech. Nebo alespoň první Čech, který jim něco napsal do sešitu.
Kazašský vlak do Astany byl technologicky na vyšším levelu, než běžné ruské lůžkové vlaky. V kupé se mnou byli tři Kazaši. Dva mladí kluci a jeden padesátník. Takže vlastně taky mladík. Trochu jsme pokecali. V ruštině, kazaštině, angličtině i češtině. O životě, o ženských, o poměrech a tak. Chlapi vždycky najdou společnou řeč. O Česku věděli vlastně jen to, že máme dobré pivo. Uklidnil jsem je a řekl, že pivo je u nás skutečně nejlepší. A také, že Češi pijí pivo, jako ostatní národy vodu. To chtěli slyšet.
Kolem ubíhala nekonečná kazašská step, rudě ozářená zapadajícím sluncem. Do Astany vlak dorazil již za úplné tmy. Rozloučil jsem se s kazachy a vyrazil do noční metropole. Podle kazašského sloganu by měla být Astana městem budoucnosti. To však uvidím až zítra.
Pokud se vám článek líbil, můžete mu zvýšit karmu zde na blogu idnes. Díky 🙂