Papua je ostrov bývalých kanibalů. Západní půlka patří Indonésii. Raja Ampat je papuánský korálový ráj. Splnil se mi sen. Spát v chatrči pod palmami nad šplouchajícím přílivem. Kuchyni tam vládla lidožroutská babička. Vařila fantasticky.
Taxikář Abdul mě skásnul o 100 000 (150Kč). Přesto, že do přístavu to byly jen 2 km. Se zraněnou nohou jsem neměl náladu smlouvat a to kilo jsem mu prostě dal.
Raja Ampat je korálový ráj severozápadně od papuánského města Sorong. Rozsáhlá oblast větších i menších ostrovů. Nenajdete tu žádné luxusní resorty, které by hyzdily a devastovaly zdejší prostředí. Ubytování nabízí místní rodiny v malých bungalovech, zapadajících do zdejšího koloritu.
Administrativním centrem je městečko Waisai. Ze Sorongu do Waisai jezdí 2 trajekty denně. Na další ostrůvky si vás už odvážejí vaši hostitelé.
Frank mistrně kormidloval malou loďku. K ostrůvku Mansuar to bylo 40minut skákavé jízdy na vlnách. U pobřeží, pod křišťálově čistou vodou, prosvítal večerním sluncem barevný korálový útes.
Frankův rodinný podnik se skládal z 6 chatrčí na kůlech. Z loďky jsem po žebříčku vylezl rovnou na verandu. Stěny bungalovu tvořily pouze rohože. Na prkenné podlaze ležela matrace s moskytiérou. To bylo vše. Mezerami mezi prkny bylo vidět moře. Šplouchající příliv pod hlavou mi každý večer zpíval neoposlouchatelnou ukolébavku.
Probudil jsem se v ráji. Listy palem nad chatrčí se pohupovaly v mírném větru. Jejich vrcholky byly obsypány kokosovými ořechy. Ochranná přilba značky „maxipes Fík“ by se hodila. Po liduprázdné pláži jsem vyrazil na průzkum. Do vesničky Yenbuba to bylo 20 minut chůze.
Zvuk cirkulárky mi připomněl český venkov. Místní řemeslníci vyráběli zábradlí pro jednu ze dvou uliček. Z vesničky vybíhalo do moře dlouhé molo. Pod ním se skrýval neuvěřitelný podmořský svět. Pestrobarevné korály různých tvarů, hejna větších či menších rybek, křišťálově čistá voda. Potápěčský ráj. Loďky s malými skupinkami potápěčů sem pravidelně přijížděly.
Podíval jsem se na svoji čerstvě zašitou nohu. Doktor mi jakékoliv máčení přísně zakázal. Krásu podmořského života jsem musel obdivovat pouze z nadhledu. Za blbost se zkrátka platí.
Děti z vesničky se plavily na improvizované loďce. Vůdčí chlapec s oštěpem v ruce vypadal nebezpečně. Parta přišla ze školy, zahodila aktovky a celé odpoledne se máchala ve vodě nad jedním z nejkrásnějších korálových útesů světa. Tomu nemůžou konkurovat ani ty nejchytřejší telefony.
Vrátil jsem se do chatrče. Frankova maminka byla po kolena ponořena v moři. Porcovala obřího tuňáka. Výsledek jejího kuchařského umění jsem za chvíli dostal na stůl. Propečené rybí podkovy spolu s kopcem zeleniny a rýže. Marináda byla pikantní a prostě skvělá. Nejspíš recept, předávaný z generace na generaci. Dost možná už z kanibalských dob.
Zamrazilo mě v zádech. Kdo ví, jaké maso tou marinádou ochucovali tenkrát 🙂