Mluvím snad tatarsky? Tuhle hlášku občas použijeme, když nás někdo nevnímá. Až do loňska jsem netušil, jak taková tatarština skutečně zní. Rachim integez Kazanga! Vítejte v Kazani! Rachim integez Tatarstanga! Vítejte v Tatarstánu!
Probudil mě déšť, padající na okna vagonu. Malý chlapec z protějšího lůžka byl už vzhůru. Pokusil jsem se prolomit ticho mlčení a zeptal se dřevní ruštinou: „Kak těbjá zavůt“. Chlapec bez zaváhání odpověděl: „Ja, Mihajl“. Povzbuzen úspěchem jsem pokračoval v komunikaci: „Zdrastvuj Mihajl. Ja Voloďa. Skolko těbjé let málčik?“ Mihajl si pyšně ukázal na prsa a pronesl: „Mě šest. I ja ně málčik, ja rebjónek“. Tak a byl jsem v koncích. Mihajlova maminka všechno s úsměvem pozorovala z horního lůžka. Když viděla moje rozpaky, srozumitelně mi vysvětlila, že mezi málčikem a rebjónkem není žádný rozdíl. Jen její Mihajl je prostě rebjónek a ne málčik.
To už ale vlak pomalu vjížděl do města Kazaně. Metropole státu Tatarstán. Zanedlouho jsem spatřil nepřehlédnutelné štíhlé minarety mešity Kul Šerif. Tyčily se vysoko nad Kazaňský Kreml a celá mešita i v dešti působila z vlaku impozantně. Uvědomil jsem si, že pomalu a jistě vjíždím do islámského světa. Světa, který bude součástí mojí další cesty až někam daleko do hloubi Číny. Striktně katolicky konzervativní Polsko jsem přežil s úsměvem, tak snad přežiju i středoasijský islám. A třeba se něco nového dozvím.
Od vlaku jsem vyrazil přímo ke Kremlu. Prošel jsem kolem sídla tatarského prezidenta, minul pravoslavný chrám Zvěstování a zamířil rovnou k mešitě Kul Šerif. Je opravdu nádherná. Skutečný architektonický skvost vystavěný z mramoru a žuly. Střechu tvoří krytina tyrkysové barvy. Každý ze čtyř minaretů je vysoký 58 metrů. Snad tu nechají zmoklého poutníka usušit. Rentgen baťůžku a byl jsem uvnitř. Usměvavé tatarské ženy v tradičních šatech a čepcích prodávaly v malém krámku suvenýry a různojazyčné verze koránu. V prosklené kukani seděl imám a do mikrofonu potichu předříkával modlitby. Hlavní sál nebyl přístupný. Bylo však možné využít přilehlé schodiště a prohlédnout si jej z několika galerií. Všechno zařízení jakoby ještě vonělo novotou. Výzdoba mešity je laděna do bělomodré barevné kombinace. Vévodí jí monumentální křišťálový lustr, vyrobený u nás v Čechách. Zaplavila mě hrdost nad českým dílem, zdobícím nejkrásnější kazaňský svatostánek.
V polovině 16. století se na tomto místě nacházel prosperující státní útvar s názvem Kazaňský chanát. To se ovšem nelíbilo ruskému carovi Ivanu Hroznému. Několikrát se jej neúspěšně pokoušel dobít a připojit k ruské říši. Až v roce 1552 se mu to skutečně podařilo. Na počest vítězství dal v Moskvě postavit dnešní slavný chrám Vasila Blaženého. Pro Tatary byly však následky kruté. Všechny mešity byly zbořeny a islám zakázán. Mnoho lidí bylo zabito nebo vyhnáno. Ti, co zůstali byli násilně obraceni ke křesťanství. Až za vlády Kateřiny Veliké, zhruba o 200 let později, byl islám opět povolen. Kazaňští Tataři se teprve tehdy mohli oficiálně vrátit ke své víře. Vzdáleně mě to připomnělo naši dobu pobělohorskou a následnou násilnou rekatolizaci. Ta také znamenala ztrátu náboženské svobody na dlouhou dobu potom. Inu vítězní vládcové se chovají velmi podobně.
Dnešní kazaňská mešita Kul Šerif byla otevřena v roce 2005, jako náhrada dřívější hlavní chrámové mešity, zbořené Ivanem Hrozným. A tak se kazaňští nakonec dočkali. Trvalo to pouhých 453 let.
Dnes je v Kazani mešita skoro na každém rohu. Jen v blízkosti mého hotelu byly tři. Kromě mešit jsou tu také pravoslavné kostely. Zjevně tady tahle symbióza nikomu nevadí.
Sešel jsem do suterénu mešity Kul Šerif, kde je Muzeum islámské kultury. Zaplatil jsem 200 rublů vstupné. Muslimská paní uvaděčka hned poznala, že jsem cizinec. Ujala se mě a zrychleně mě ukázala celou expozici. Ta se věnuje historii Kazaně a vývoji islámu v celém regionu. Vše je tu pojato velmi moderně. Uprostřed sálu je obrovský multimediální Korán. Na dotykové obrazovce si naťukáte súru, dáte play a už to hraje a zpívá. Do toho běží text v arabštině a třeba i angličtině.
Na vedlejší obrazovce se zase zrychleně odehrával celý biblický příběh od Adama a Evy až po Mohameda. Hrané scény jako z filmu se střídaly s texty vybraných súr. Zaujala mě súra Mariam, pojednávající o biblické Marii a jejím synu Ježíši. Letmo jsem pochytával v azbuce psaný text. Z významu jsem pochopil, že i muslimové uznávají neposkvrněné Maruščino boží početí. Z dřívějška jsem věděl, že Ježíš je v islámu jednou z nejvýznamnějších osobností. Prorokem, který se však nestane bohem jako v křesťanství. Nevěděl jsem však, že i v islámu se uznává Ježíš jako syn počatý ze spojení Boha a Marie. To mě trochu překvapilo. Ale proto přece cestuju 🙂
Ještě, že jsem český kacíř a na podobné věci se můžu dívat ze zdravého nadhledu. Bylo mi líto Josefa. Žádná víra mu nepřeje otcovství jeho slavného syna.
Kazaň je město ležící na soutoku řek Volhy a Kazaňky a patří mezi nejkrásnější „ruská“ města. Tatarstán je nejbohatším státem celé Ruské Federace. V jeho čele stojí prezident a vláda. Zákonodárnou moc má tatarský parlament. Kuriózním faktem je, že Tatarstán nikdy nepodepsal svazovou smlouvu o připojení k Ruské Federaci. Teoreticky je tedy zcela samostatným státem… Je zde ropa i průmysl. V nedalekém městě Naběrežnyje Čelny se vyrábějí z Dakaru slavné kamiony Kamaz. Snad jim to příště Tatra nandá.
Kazaňský Kreml je historický komplex obehnaný vysokými hradbami, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Mešita Kul Šerif je jeho nepřehlédnutelnou dominantou.
Tatarština je turkický jazyk, příbuzný turečtině. Kromě tatarštiny je úředním jazykem také ruština. Ještě, že tak. Jinak bych si tady nepřečetl vůbec nic. V tatarštině a ještě v cyrilici.
Většina Tatarů vyznává sunitský islám, ruská menšina pak pravoslavné křesťanství. Ale řekl bych, že převážná část lidí z obou národností, nebere svoji víru zase tak horlivě.
A jak je to s tatarskou omáčkou a tatarským biftekem? To jsem se zapomněl zeptat 🙂