Papuánská vysočina je jako mozaika. Políčka s batáty se střídají s políčky s pestrou směsicí jiné zeleniny. „Máme tu úrodu 2 x do roka. Venkované jsou soběstační a přebytky prodají ve městě“, konstatovala Irene od volantu. Vesničky kolem byly tvořené malými dřevěnými domky, ale přibývalo i původních „domorodých“ chýší.
Zastavili jsme v malé osadě před, na zdejší poměry, velmi luxusním domem. Tatínek Irene je vážený muž. V minulosti vykonával funkci papuánského ministra školství. Na dvorku mě přivítala jeho maminka. Stará paní byla viditelně nadšená mojí přítomností. Objala mě jako syna a ukázala na okrouhlou domorodou chýši, stojící před domem: „Já spím pořád tady. Na moderní dům jsem si nikdy nezvykla a už ani nehodlám.“
Za domem byla velká klec, ve které chrochtala prasata. Vedle stál kurník plný kuřat. Kousek stranou z malého otvoru dřevěné bedny občas vykoukla barevná hlava kasuára. „Dávej pozor, kasuáři jsou nebezpeční. Tenhle přerostlý pták ti uklovne prst, jako nic“, varoval mě chlapík jménem Nuki. Společně se svým bratrem Wiliamem se v domě starali o hospodářství.
S bratry jsme si okamžitě padli do oka. Oba byli moje věková generace. Po chvíli klábosení dostal Nuki senzační nápad: „Jestli chceš zítra ti ukážeme zdejší okolí. Uděláme si výlet vysočinou a navštívíme sousední vesničky.“ Nic lepšího jsem si nemohl přát.
Ráno už bratři čekali v zahradě. Nuki právě brousil čepel dlouhé mačety, kterou si zjevně chystal vzít s sebou. Vypadal nebezpečně až děsivě. Tak, někde v polích mě podříznou, rozporcují a večer si mě opečou na ohni, blesklo mi hlavou. „Vyrazíme do okolních horských vesniček. Cestou navštívíme 3 kmeny a 9 klanů“, vytrhnul mě Wiliam z mých hloupých předsudků. S nadšeným štěkotem se k naší výpravě přidal i pes Kai.
Cestou jsme si povídali lámanou angličtinou. V PNG se mluví více, než 800 různými jazyky. Proto se angličtina používá jako jeden z úředních jazyků společně s umělým jazykem Tok Pidžin, což je jakási zkomolenina angličtiny přizpůsobená zdejším poměrům. Místní jí říkají “broken English“ (zlomená angličtina).
Nuki mi prozradil, že neví kolik mu je přesně let. Možná 53, možná 57. Myslí si však, že se s největší pravděpodobností narodil v roce 1963. To neladilo ani s jedním odhadem, ale kdo by se o takové prkotiny staral. Kdysi míval 2 ženy, jenže jedna mu před časem utekla. Říkal, že by se rád ještě jednou zamiloval a oženil, kdyby ho potkalo štěstí. Pořídit si manželku není však úplně laciná záležitost. Rodičům vyvolené musí ženich darovat počet prasat, odpovídající jeho postavení a k tomu navíc určitý finanční obnos. Jak jsem se dozvěděl může to být 5-12 prasátek a v případě financí částka, pohybující se v řádu desítek tisíc korun. A mít 2 ženy znamená zaplatit 2x a pořídit si také 2 domy. Pro každou jeden. Wiliam se se smíchem vložil do rozhovoru a spiklenecky na mě mrknul: „Kdyby ses tady chtěl oženit, tak jako bělochovi bychom ti ta prasata odpustili. Musel bys to ale dorovnat penězi.“ Se smíchem jsem dodal, že o tom budu uvažovat.
Kráčeli jsme horskou krajinou plnou vzorně obdělaných políček. Bratři mi vysvětlili, že země jim dává „zadarmo“ úplně vše, co potřebují. To slůvko „zadarmo“ opakovali se zvláštním důrazem. Dřinu, v těchto končinách výhradně ruční, do nákladů zřejmě nepočítají. Místní se rozhodně necítí být chudými vesničany. Naopak, na svojí nezávislost jsou náležitě hrdí. Z vnějších zdrojů prý využívají jen elektřinu, která je do některých vesniček zavedena, ale vlastně jí ani nepotřebují.
Moje přítomnost vyvolala v každé vesnici velký rozruch. Vesničané se pokaždé seběhli, aby mě přivítali. Všichni byli zvědaví na bělocha, který k nim zavítal. Tolik stisků rukou jako ten den, jsem nikdy v životě před tím nezažil. Starší ženy mě většinou rovnou objímaly. Cítil jsem, že jsou zvědavé a chtějí se dotknout mojí bílé kůže. Bylo to nečekané, neuvěřitelně vřelé a bezprostřední. Mnoho mužů mělo v rukou dlouhé mačety podobné té, kterou s sebou nesl Nuki. Pochopil jsem, že mačeta se tu nebere pouze jako nástroj, ale i jako odznak pravého muže.
Na horské stezce přibývalo osad tvořených jen tradičními přírodními chýšemi. Wiliam mi vysvětlil, jak se takový dům staví. Všechny suroviny dodá okolní prales a chatrč vydrží asi 20 let. Na konci životnosti chýše začíná majitel stavět hned vedle novou.
Zamířili jsme k řece. Přeskákali jsme ji po velkých kamenech na druhý břeh a stoupali vzhůru pěšinkou podél vody. Kai chvílí nespokojeně štěkal, pak si ale dodal kuráže a řeku po kamenech také přeskákal a brzo nás doběhl. Na horním toku byl proud plný zelených aromatických bylin. Došli jsme až ke stráni, ze které řeka vyvěrala. V proudu stály hloučky žen a sbíraly voňavé byliny do velkých vaků. Wiliam požádal o svolení a taky pár svazků natrhal. Nuki se sklonil k hladině, nabral vodu do dlaní a dlouze se napil: „Ta voda je krásně studená, zkus to.“ Trochu ve mně hrklo. Byli jsme blízko rovníku a pít vodu z řeky je šílenství. Na druhou stranu jsme se nacházeli v poměrně vysoké nadmořské výšce, řeka vyvěrala z hory a řítila se do údolí. To můžu risknout. Naklonil jsem se a napil. Voda byla opravdu studená a osvěžující. Cítil jsem, jak jsem u obou bratrů stoupnul v ceně. Nevěřili, že to udělám.
Cestou dolů jsme navštívili Josepha. Vyrušili jsme ho při obdělávání políčka. Když nás uviděl, zahodil motyku a s tradiční mačetou v ruce a širokým úsměvem na tváři nám ukázal svoje království. Za chatrčí a chlívkem s párem prasátek bylo na palouku několik kruhových i čtvercových betonových bazénků. Byly to Josephovy sádky na ryby, které si sám postavil. V každém bazénku plavalo hejno ryb různé velikosti. V jednom potěr, v dalším větší kusy a v některých už pořádní macci. „Ještě, že jste přišli, vždyť já je dneska zapomněl nakrmit“, řekl Joseph. „A čím je krmíte?“ zeptal jsem se zvědavě. Ukázal mi misku granulí, které prý kupuje normálně ve městě. Nabral jich trochu do hrsti a rozhodil po hladině jednoho z bazénků. V tu chvíli se začala vařit voda. Ryby rejdily a skákaly ve snaze urvat si co největší sousto.
„Víš co? Ukážeme ti naší školu“, rozhodl se Nuki. Od Josepha ke škole to bylo jen pár set metrů. Na stráni vedle hřiště stálo několik plechových staveb, které tvořily třídy. První, kterou jsme navštívili, byla ta nejvýše. Děti právě procvičovaly angličtinu. Chlapec, který si nás všiml první, okamžitě inkasoval ránu ukazovátkem za nepozornost od pana učitele, jež nás ještě nezaregistroval. Za chvilku si nás už ale i on všiml a s úsměvem nám ukazoval, co právě probírají. Ze dveří kanceláře vedle třídy se na nás přišel podívat pan ředitel. Mojí návštěvou byl nadšený a společně s bratry nás provedl i po dalších třídách školy. Pro děti z vysočiny to byla nevšední příležitost se osobně setkat s bílým exotem odněkud z Evropy. Pro mě zase bylo setkání s papuánskými usměvavými dětmi nezapomenutelným zážitkem.
Do naší vesnice jsme se vrátili až pozdě odpoledne. „Večer si uděláme MUMU“, prohlásil Nuki. Co to je MUMU? MUMU je tradiční papuánský pokrm připravovaný v jámě v zemi vyložené banánovými listy proloženými žhavými kameny. Obvykle se dělá z vepřového masa a do jámy se dává upéct celý vykuchaný čuník. Nás bylo ale na jedno celé prase málo, proto se bratři rozhodli udělat MUMU z kuřat. Nuki podříznul 4 vzrostlá kuřátka a ženské od domu je odraly a vykuchaly. Wiliam mezitím rozdělal oheň, do kterého dal nahřívat hromádku kulatých kamenů. Potom vykopal jámu a následně ji začal vystýlat banánovými listy. Byla to věda. Žhavé kameny pečlivě ukládal mezi vrstvy, které tvořily batáty, banány a další zelené přísady. Nechyběly ani aromatické byliny, které jsme si přinesli z horské řeky. Do horní vrstvy pak položil kuřata a překryl je další zeleninou a banánovými listy. Jednotlivé vrstvy se také průběžně prolévaly šťávou vysráženou z oloupaných batátů. Úplně nahoru pak přišla další řada žhavých kamenů, se kterými Wiliam manipuloval pomocí dlouhé vidlice z rozříznuté větve. Když byla MUMU v zemi pečlivě zabalena v zelených listech, překryl jí nakonec trochu neromanticky bílou fólií a navrch posadil dnem vzhůru starý plechový škopek. Pak už zbývalo jenom čekat.
Během té doby jsme si na ohni společně opražili vykuchané vnitřnosti kuřat. Játra, ledvinky, srdce tvořily chutný předkrm netrpělivě očekávaného hlavního chodu. Nuki je prý odborník na správný odhad doby, po kterou se má MUMU v zemi péct. Říkal něco o hodině, ale znáte Nukiho, bylo to trochu jako s odhadem jeho věku. Jámu jsme začali rozbalovat až téměř po 2 hodinách. Wiliam se chopil rozdělování pečeně. Každý účastník večera dostal velký talíř, do kterého Wiliam pokládal přidělenou porci. Zhruba půlku kuřete a několik opečených banánů a batátů společně se zelenými bylinkami. Maso bylo naprosto úžasné a samo odpadávalo od kostí. Ochuceno bylo velmi delikátně pouze bylinkami se kterými se peklo, žádné koření bratři nepoužívali. Opečené banány a batáty doplňovaly dokonalou baštu.
Co jsme nesnědli u ohně rozdělil Nuki rovným dílem všem jako výslužku. Bratři měli radost, že mi MUMU chutná. Žertem mi nabídli, že kdybych chtěl, můžu se stát členem jejich kmene Nenga. Nějaká nevěsta by se tam pro mě určitě taky našla. Řekl jsem, že o tom budu přemýšlet a svým způsobem se nejednalo jen o diplomatickou odpověď. Koneckonců, byl jsem pár let po rozvodu a několika následných rozchodech, tak proč třeba nezměnit život od základu.
Všechno krásné jednou končí. Ráno jsem dojedl zbytek MUMU a potom už přišel čas loučení. Osazenstvo domu jsem podaroval malými magnetky Pardubic. Nuki si ho hned umístil na plechovou nádobu v kuřecím kurníku. S oběma bratry jsem se potom dlouze objal a všichni 3 jsme jen těžko zakrývali dojetí. Bylo zvláštní vidět drsné papuánské domorodce s mačetami v rukou, jak mají slzy na krajíčku. Bylo nám spolu dobře a věděli jsme, že se už nejspíš nikdy neuvidíme.
Irene mě hodila na letiště v Mount Hagen. Poděkoval jsem jí za nevšední zážitky, ke kterým pomohla nečekaná náhoda. Kdyby před pár dny někdo ve městě s názvem Hagen nepřekopnul potrubí vody a Irene mě kvůli tomu neodvezla ke svým rodičům na vesnici, probíhala by moje návštěva papuánské vysočiny nejspíš úplně jinak. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze.