Z Grodna jsme vyjeli přesně. Autobus byl poloprázdný. Noční rachot čistícího vozidla pod mými okny se okamžitě projevil. Po nájezdu na dálnici jsem rychle usnul.
Probudil mě hlas řidiče: „Za 5 minut pokračujeme.“ Stáli jsme u zelené benzinky Belorusnefť. Šel jsem omrknout místní shop. Zaujala mě židle u dveří na toalety s nápisem „sanitární půlhodinka“. Podlaha byla ještě mokrá a na dálku voněla saponátem. Už si pomalu zvykám na tuhle běloruskou čistománii. Chlapík od nás z autobusu si to kvapem hasil přímo k židli. Nehledě na nápis ji drsně překročil a hrnul se do označených dveří. „Ale pane, tam nemůžete. Nevidíte, že je vytřeno?“ Chlapík zmizel za dveřmi, jen ozvěna jeho slov doznívala v krámku: „Děvočka, autobus odjíždí za 5 minut. Já nemůžu čekat, až to uschne“. Vrátil jsem se ven k autobusu. Jestli chlapík nakonec dostal hadrem jsem už neviděl.
Dálnice vedla mírně zvlněnou krajinou. Pole, louky a pastviny se střídaly s hlubokými lesy. Běloruské vesnice jsou většinou tvořeny typickými dřevěnicemi nebo zděnými domky, architektonicky velice podobnými těm českým. Rozdíl je hlavně v tom, že vedlejší vesnické komunikace jsou převážně prašné.
Romantických domků postupně ubývalo a nových moderních satelitů přibývalo. To už se asi budu blížit k Minsku.
Na předměstí mě přivítaly dobře známé oslnivě bílé paneláky. Kolem nich byl již tradičně dokonale zastřižený trávník. Zanedlouho jsme zastavili na minském autobusovém nádraží. Železniční nádraží je vzdálené jen pár kroků. Tvoří ho supermoderní budova, na které se skví nápis: „Čigunačnyj vokzal“. Slovo čigunačnyj znamená v běloruštině to samé, jako v ruštině železnodorožnyj.
Minské nádraží připomíná obří atriový skleník. Kromě tropických dekorací je zde také množství bufetů, včetně točeného piva. Po polské železniční prohibici je to příjemná změna, zejména pro cestujícího Čecha. Už v Grodně jsem pochopil, že v Bělorusku nebudu za bohatého zápaďáka a pár rublíků ještě v místní směnárně vyměnil. V zemi právě probíhala denominace. Byla vydána nová měna se škrtnutými čtyřmi nulami. Použití staré ale bylo také ještě možné. Takže po zaplacení jednotek rublů v nové měně mi běžně vrátili několik tisíc ve staré. Díky tomu jsem si domů přivezl pár tisícirublových suvenýrů.
Minsk postihl podobný osud, jako nedávno navštívenou Varšavu. Město bylo ve 2. světové válce víceméně srovnáno se zemí. A tak i tady je všechno historické vlastně znovu postavené. Není toho mnoho. Většinu města tvoří nová moderní zástavba.
Po širokých bulvárech jsem dokráčel k Paláci Republiky. Za ním začíná „historické“ centrum. Kostel Svatého Ducha tvoří jeho přirozenou dominantu a v okolí lze nalézt pár romantických uliček. Zahrádky mnoha restaurací zvou do stínu slunečníků a slibují kulinářské osvěžení. Všechno září čistotou a pořádek je snad až nepřirozeně sterilní.
Sešel jsem z mírného svahu, překročil řeku Svislač a dorazil ke Trajeckému nábřeží. Na blízkém poloostrůvku tu stojí památník nazvaný „Slzy matek“. Sochy plačících žen obklopují svatyni věnovanou vzpomínce na nesmyslnou válku v Afghanistánu, která zamenala mnoho zbytečně ztracených synů.
Trajecké nábřeží tvoří soustava malebných domů a domků. Mezi nimi se proplétají romantické uličky a skrývají kouzelné plácky s množstvím restaurací i hospůdek. Byl čas na pozdní oběd. I já jsem se tedy pod jedním slunečníkem usadil. Osvěžující točený Žatecký Gus jsem dostal za okamžik a vzápětí mi přinesli i studený boršč. Jako druhý chod jsem si objednal trochu nelokální italské tagliatelle. Dostal jsem variantu s pokapaným talířem, která vypadala přesně jako od našich kluků v akci. Pivo Žatecký Gus je ruské pivo, které se vaří v Petrohradu. Český nápis v latince je čistě z marketingových důvodů. Každý na světě ví, že v Čechách je pivo nejlepší. Stejný trik se používá na území celého bývalého Sovětského svazu i pro další piva.
Po osvěžujícím obědě jsem vyrazil po levé straně řeky Svislač směrem k Minsk Aréně, kde se před dvěma lety konalo hokejové Mistrovství světa. Řeka se zde klikatí obrovským Parkem Vítězství. Ten tvoří zelené centrum běloruské metropole. Tady se mi asi líbilo nejvíc. Stín stromů a klid od rušných bulvárů. Na břehu jsou půjčovny lodiček, inline bruslí, kol nebo vozítek Segway. V jedné byly k mání i windsurfingy. Posedět se dá v letních občerstveních, kde se točí kvas nebo pivo. Osobně doporučuju kvas. Osvěží a zanechá čistou hlavu. Z idylického klidu parku jsem se dostal zpět do rušného velkoměsta. Prošel jsem mezi velkolepým zlatě-skleněným Palácem nezávislosti a avantgardní kulatou budovou výstavního centra.
Chtělo by to kafe. Za rušným prospektem jsem zahlédl nákupní galerii s multikinem s názvem Zamok. Trochu jsem si povzdechl. Globalizovaný svět vlastně vypadá všude stejně. Dopravní zácpy a nákupní galerie, kde lidé utrácejí svůj čas a peníze. V galerii jsem rovnou zamířil k eskalátorům do 4. patra s restauracemi a kavárnami. Tady jsem uviděl něco, co mně trochu vyrazilo dech. Mezi kavárnami a restauracemi je regulérní ledová plocha. Brusle si samozřejmě můžete vypůjčit. Tatínkové tu trénovali budoucí hokejové naděje, malé holčičky s vycpanými zadečky zkoušely první krasobruslařské krůčky a milenci si jen tak přišli v létě zabruslit. Usadil jsem se s horkým Kapučínem a užíval si chladu klimatizované galerie. Bruslaři za plexisklem byli zajímavým kontrastem k horkému dni venku.
V Minsku jsem ještě navštívil zmíněnou Minsk Arénu, prohlédl si červený kostel svatého Simona a Heleny a prošmejdil bulváry v okolí nádraží. V metru mě zaujala nástěnná Leninova busta. Celá hlava byla bronzová, jen nos měl osahaný do zlatova. Úplně stejně, jako má František ve Františkových Lázních osahaného pindíka. Že by to mělo podobný účinek?
Z nadzemní nádražní haly jsem sešel dlouhým chobotem na nástupiště. Noční vlak do Moskvy přijel přesně. Pomalu jsem se loučil s Běloruskem. Zemí, o které jsem toho dosud mnoho nevěděl. Skutečnost, kterou jsem tu viděl příliš neodpovídala mým původním představám, vytvořeným z běžných mediálních informací. Ale proto přece cestuju
Rozhodně doporučuju Bělorusko navštívit. Je to pohodová, bezpečná a zejména čistá, upravená a uklizená země. Ideální pro toho, kdo nepotřebuje hory ani moře a nebojí se soch Leninů. Všechny podstatné informace lze v angličtině nalézt na stránkách belarus.by