Nejdojemnější příběh z cesty jsem zažil právě tady! Ve městě s malebným názvem a s nádhernou kulisou jižního Uralu. Ve městě, kde se tak trochu zastavil čas.
Mířím do Národního Parku Taganay na jižním Uralu. Paní recepční mi poradila naskočit do maršrutky číslo 43, případně 40.
43 nejela. Nastoupil jsem do čtyřicítky. Byl to rozhrkaný Ford Transit. Podal jsem stařičkému řidiči storublovku. Netušil jsem, kolik to bude stát. Děda naštvaně zakoulel očima. S rukama na volantu vyhledal v kasičce drobné a poslal mi je zpět. Stálo to 15 rublů. To je asi 6 korun. Projeli jsme celé město. Na nějakém plácku všichni vystoupili. Tušil jsem, že jsme blízko, ale stále ještě ne u parku. Zeptal jsem se dědy: „Jedete k Národnímu Parku Taganay?“ Děda zbystřil a odpověděl: „Ne, tam nejedu. Odkud jsi?“ Řekl jsem, že z České Republiky. „Jo z Československa! Tvoji zemi dobře znám. Pořád vyrábíte ty fantastický motorky Jawa a ČZ?“ Nebyl jsem si úplně jistý a tak jsem odpověděl: „Jawy ano, ale Čezety už asi ne.“
„To jsou výborný stroje,“ povídá děda. „Podívej, já k parku nejedu, ale někam tě hodím.“ Nastartoval Tranzita. Vyrazili jsme. Připravil jsem si do kapsy 50Rublů (20Kč), abych se s dědou vyrovnal. Cestou jsme probrali pár běžných frází ze života. V rámci možností mé ruštiny. Děda najednou zastavil a povídá: „Vidíš támhle naproti ten autobus, tak ten tě tam zaveze.“
Pak se stalo něco, co jsem nečekal. Než jsem stačil vytáhnout svoji 50tirublovku, děda sáhnul do kasičky. Vzal z ní 15 Rublů za mojí jízdenku a vrazil mi je do ruky: „Tady máš a mazej, než ti to ujede.“
Naskočil jsem do autobusu, který mě skutečně dovezl k parku. Co se stalo, mně však úplně vyrazilo dech. Děda mi klidně už na začátku mohl naúčtovat trojnásobné jízdné. Vůbec bych to nepoznal. A on mi nakonec ještě to směšné jízdné vrátil. Inu, v chudých krajích jsou obvykle ti nejhodnější lidé.
Na točně jsem zaskočil do krámku a koupil si svačinu na trek po jižním Uralu. Večer, po celodenním putování po horách, jsem do stejného krámku zašel znovu a koupil si plechovku piva. Paní prodavačka se na mě usmála a řekla:“ Vy jste z Čech, že jo?“
Povídám: „Jak to víte?“
„Už jsem o vás slyšela:-)“
Vypadá to, že jsem tu byl tak trochu za exota :-).
Zlatousť není žádné malinké podhorské městečko. Žije zde asi 180 000 obyvatel. Dřevěné domky se střídají s ošuntělými paneláky. Dnes chátrající železárny dříve pravděpodobně dávaly práci podstatné části obyvatel. Ve vlaku mi moji spolucestující říkali: „Podívej, pomalu ty železárny rozebírají, “…
Ale železo tu přece jenom zůstalo. Vyrábějí se zde fantastické lovecké zdobené nože. Hned bych si jeden koupil do baťůžku. Mají je tady v každém krámku. Nejspíš by mě ale zabásli hned na příštím nádraží při průchodu bezpečnostním rámem. Natož na letišti 🙂
Ne však na nádraží ve Zlatousti. Lidé procházeli a rám stále houkal. Ochranka však zůstávala v klidu. Sem by terorista zabloudil jenom omylem:-)
O treku na jižním Uralu napíšu pár slov příště.
V galerii je pár fotek z pěšího toulání po Zlatousti. Městě se zlatým jménem a s lidmi se zlatým srdcem:-)