Stará Hanoj je bludiště úzkých uliček a skrytých průchodů. Všude plno lidí, kol, skútrů i aut. Musíte být stále ve střehu. Jsou zde však i místa, kde lze najít klid, mír a ticho. Nejlepší jsou ale hanojské úsměvy. A káva… !!!
Na svých cestách chodím co nejvíc pěšky. Poznávám místní život a občas natrefím na něco, co by mi jinak uteklo.
Ve Vietnamu to ale vždycky není tak prosté. Místa, která jsme navštívili lze z velké části označit slovem „staveniště“. Staví se chodníky, silnice, mosty. Romantická procházka se snadno změní v kličkování mezi auty, skútry a hromadami stavebního materiálu. Včetně polykání zvířeného prachu.
V Hanoji to bylo podobné. Okraje ulic jsou často ohrazené plechovým plotem skrývajícím stavbu. Raději jsme naskočili do městského autobusu. Vybrat ten pravý není těžké. Off-line mobilní aplikace funguje perfektně.
V centru je to jiné. Tam staveniště není. Přesto se tam chodit také moc nedá. Chodníky jsou plné odstavených skútrů. Ulice jsou plné skútrů jedoucích. Je třeba se naučit manévrovat mezi chodníkem a ulicí. Dva kroky na chodníku, přískokem do ulice a zase zpět. Brzy si zvyknete a začnete si užívat hanojské atmosféry. Jejím základem je úsměv. Duch Hanoje.
I tak ale není špatné odbočit do míst, kde se dá chvíli na rušný provoz zapomenout.
Jezero Hoan Kiem – Jezero navráceného meče
V 15. století okupovali Vietnam Číňané. Želví bůh z jezera Hoan Kiem půjčil králi Le Loiovi kouzelný meč. S jeho pomocí král zemi osvobodil. Meč vrátil zpátky do jezera.
Obří želva se v jezeře objevila i ve 20. století. Hanojané ji nazývali Starý Děd. Mnozí věřili, že se jedná o 600 let starého želvího Boha z legendy. V roce 2011 jej vylovili. Želva měla četná poranění od odpadků a rybářských háčků. Tři měsíce dostávala špičkovou zdravotní péči v sanatoriu vybudovaném jen pro ni. Hanojané jezero vyčistili od odpadků a načerpali do něho čistou vodu. Potom byl Starý Děd vypuštěn zpátky. V roce 2016 však uhynul. Pravděpodobně stářím. Byla to národní tragédie. Vietnamci oplakávali svoji legendu.
Kolem jezera Hoan Kiem jsme šli několikrát. Byly dva dny do štědrého dne. Ulice byly uzavřené pro automobilový provoz. Chystala se slavnost. Hanoj žila Vánocemi. Lidé se v klidu procházeli tam, kde jindy vládnou auta a skútry. Usměvavé dívky se sobími parůžky nás požádaly o fotku. Nedaleká katedrála svatého Josefa byla vánočně vyzdobena. Všude vládla sváteční nálada. Duch Hanoje.
Učení je jako cesta, najdeš-li bránu, vejdi…
Chrám literatury. Palác vědění a vzdělanosti. Starý 1000 let. Oáza klidu v hanojském blázinci. Ukrytá v pěti nádvořích za vysokou zdí. Chrám byl zasvěcen Konfuciovi. Je zde jeho socha a sochy čtyř jeho nejlepších žáků. Počátek centralizovaného vzdělání země.
Ve vánočním čase tady turistů nebylo mnoho. Třída absolventů technické školy oslavovala svoje tituly. Čtyřhranné čepice letěly do vzduchu. A zase ty úsměvy. Duch Hanoje.
Ho Či Minovo mauzoleum a Pagoda na kuří nožce
Náměstí Ba Dinh je jako obří šachovnice. Travnaté čtverce jsou křižovány dlážděnými chodníky. Celému prostoru vévodí jediná budova. Mauzoleum Ho Či Mina. Prezident Severního Vietnamu a vůdce národního osvobození od francouzské okupace chtěl být po své smrti zpopelněn. Nebylo mu to přáno. Jeho nabalzamované tělo se stalo turistickou atrakcí.
V těsném sousedství mauzolea stojí v malém jezírku jedno-pilířová pagoda. Budhistická svatyně je umístěná na jediném sloupu vystupujícím z vody. Připomíná chaloupku na kuří nožce. Chaloupku starou tisíc let. Lidé se zde s úctou modlí a zapalují svíčky. Ruch města sem nedoléhá. Vládne tu klid a mír. Duch Hanoje.
Zpět do pravé Hanoje
Najednou jsme těch klidných míst měli dost. Stýskalo se nám po autentickém životě. Po manévrování mezi skútry. Po nakukování pod pokličky pouličních vývařoven. Po vůni, která se mísila s výfukovými plyny. Do centra jsme se vraceli ulicemi, kam většina turistů nechodí. Narazili jsme na tržiště. Stánky s čerstvým masem, ovocem, zeleninou a kdoví s čím dalším byly na ulici i v přilehlé hale. Zákazníci neslézali ze svých skútrů. Bylo-li třeba, vjížděli na nich i do haly.
Začalo se stmívat. Ženy z pouličních občerstvení myly na chodníku nádobí. Vše musí být čisté pro večerní zákazníky. Život se odehrává na ulici. Duch Hanoje.
Káva – to nejlepší na konec
Do odjezdu našeho vlaku zbývalo pár hodin. Znavení jsme usedli do malé kavárny. K miniaturnímu stolku na miniaturní stoličky. Káva byla fantastická. Omamná vůně se linula z malých šálků. Intenzivní chuť předčila všechna naše očekávání. Co jsem to vůbec doteď pil? Kdo nezkusí, neuvěří. Duch Hanoje.