Pláže lemované oblými skalisky. Palmy s kokosovými ořechy nakloněné nad bílým pískem. Blankytně modré moře omývající břeh zpěněnými vlnami. Taková je evropská představa ráje. Chtěl jsem jej vidět z výšky.
Ko Tao je malý ostrůvek v Thajském zálivu. Vysokorychlostní katamarán pravidelně přiváží a odváží turisty. U okénka lodní společnosti seděla sličná dívka s havraními vlasy do pasu. Zkontrolovala potvrzení o nákupu jízdenky přes internet a vyhledala jméno v seznamu. Podala mi palubní vstupenku a promluvila hlasem Miroslava Moravce: „Tady to podepište“. Trochu mě to vyděsilo. Ještě jsem si nezvykl na fakt, že thajské ženy nemusí být vždycky ženského pohlaví.
Trajekt se řítil rychlostí 50km v hodině. Bylo to peklo. Spodní paluba se kymácela a skákala na vlnách. Posádka zkušeně obíhala pasažéry a rozdávala igelitové pytlíky. Odpudivé zvuky zněly ze všech stran. Někteří cestující se snažili dostat na toaletu. Kdo se dobře nedržel, většinou to neustál a ustlal si v uličce mezi sedadly. Cesta do ráje je trnitá.
Za hodinu drama skončilo. Nazelenalí turisté se vypotáceli na vysněný ostrov.
Ko Tao je opravdu nádherný. Pláže, skály, palmy. Rozlohou malý ostrůvek se dá během dne v pohodě oběhnout pěšky. Atmosférou je daleko intimnější, než jeho větší sousedé Ko Pha Ngan a Ko Samui.
Jak asi vypadá z nadhledu? Okolní kopečky slibovaly nádherné výhledy. Magdu ale daleko víc zajímaly stánky s textilem a suvenýry. Přišel čas si od sebe trochu odpočinout. Po dvou týdnech společného cestování Asií to oběma přišlo vhod.
Vyzbrojen lahví vody a touhou dobrodruha jsem vyrazil „nahoru“. Přesto, že lednové slunce pálilo jako čert. Snad se dostanu na nějaký vrchol. Snad objevím nějakou vyhlídku. Po půlhodince chůze silnicí jsem odbočil na cestu, označenou tabulkou „view points“.
Stezka byla úzká a strmá. Evropská mládež se kolem mě proháněla na skútrech. Tu a tam bylo třeba pomoci zatlačit, zvednout spadlý skútr nebo se raději uhnout.
Dorazil jsem k cedulce s nápisem: „View point 20 Bahtů.“ To je celkem pakatel. Ještě, že jsem si vzal pár drobných na pivo. Poprvé jsem se pokochal výhledem na záliv, topící se v odpoledním slunci.
Další vyhlídka byla o znatelný kus dál a výš. Nabízela pohled z jiného úhlu. Tady se však už platilo 100 Bahtů. Majitelé zde vybudovali terasu se stolky a malým občerstvením. Výhled byl impozantní.
Toužil jsem vidět i severní část ostrova. Následoval jsem šipku s nápisem „ Nort mountain view“. Vyhlídku provozoval thajský hipík jménem Watcharin. Cena byla 100 Bathů a zahrnovala jeden nápoj dle vlastního výběru. Na nejvyšší skálu vedl dřevěný žebřík. Výhled byl úchvatný. Směřoval do zátoky jménem Lighthouse beach s modrozelenou průzračnou vodou.
Watcharin má na vyhlídce malý dřevěný bar. Pro návštěvníky pořádá různé akce a párty. Po horské stezce můžete také sestoupit na pláž, kde budete jenom vy. Jiná cesta tam nevede. Samozřejmě za dalších 100 Bathů.
Nebo se na chvíli položit do hamaku nad útesem a jen tak popíjet drink. Tak jsem to vyřešil i já. Na půlhodinový sestup k zátoce a o něco delší zpáteční výstup jsem již neměl čas.
Vládla tu vřelá atmosféra. Byl však čas na návrat. Rozloučil jsem se s Watchim a přes kopec zamířil k hlavní silnici.
Cestou zpátky jsem si všiml odbočky, mířící k hoře uprostřed ostrova. Peníze na další vyhlídkové vstupné jsem už neměl. Přesto mě přepadla zvědavost a vydal se nahoru. Malá šipka označovala uzoučkou pěšinku. Vyšlapaná stezka byla stále méně znatelná. Nakonec zmizela úplně. Ocitnul jsem se uprostřed tropické džungle. Nedaleko byla skála, za níž jsem tušil výhled na ostrov. Vyšplhal jsem nahoru a obešel balvan. Přede mnou se rozevřelo dech beroucí panorama. Celou západní část ostrova jsem měl jako na dlani. K okraji skaliska jsem radši nechodil. V ráji jsem už byl, případný pád mě mohl poslat jenom do pekla.
Moje objevitelská touha byla naplněna. Chyběli jen domorodci s luky a šípy.
Vlastně jsem měl štěstí. Ostrov je pokrytý bujnou tropickou vegetací. Najít místo, ze kterého je přirozený a odkrytý výhled vůbec není snadné. Uměle vybudované vyhlídky jsou v podstatě jediná možnost, jak vidět ostrov z výšky. Díky zdravému rozumu místních jsou stavěné ve stylu, který příliš nehyzdí okolní krajinu. Vlastně proč ne: „Západní turisto, chceš vidět ráj? Zaplať, kup si drink a kochej se.“
To odpoledne jsme si užili oba. Já na objevitelské výpravě a Magda u stánků na levnou krásu. Společný večer na rajské pláži uzavřel další den „na cestě“ 🙂