Asijský trh. Přehlídka chutí, barev i vůní. Pro místní běžné místo, pro nás vzrušující exotika. Takovým trhem je i Zelený Bazar v Almaty. Okouzlen ochutnáváním a poznáváním různých dobrot jsem se úplně náhodou později ocitl i na sváteční islámské bohoslužbě.
Almaty jsem prochodil křížem krážem. Objevoval jsem parky, zábavní centra, kostely i všudepřítomné nákupní galerie. Historických památek tu není příliš k vidění. Moderní jižní část města je postavena ze skla, oceli a betonu a nepříliš pohledná severní starší část je plná prachu z dopravního provozu. Zvláštní a neopakovatelné kouzlo městu dodává jen monumentální a nepřehlédnutelná hradba pohoří Ťan-Šan, která tvoří jeho neoddělitelné panorama. Dva zážitky mi ale uvízly v paměti.
Zelený Bazar leží zhruba uprostřed města. Asijská tržnice, plná rozličných druhů masa, ovoce a zeleniny, mléčných výrobků, ořechů, koření i různých dalších pochutin. Pro místní každodenní standard, pro nás neopakovatelný exotický zážitek. Pulty plné všech možných i nemožných jídel. Nelze odolat nabídkám k ochutnání. Tu sušeného ovoce, tam různých druhů sýrů. Je libo velbloudí nebo koňské mléko? Křížalu či pikantní tvaroh? Není nic snažšího. Stačí si tu a tam zobnout. A potom odolat výhodné nabídce nákupu většího množství. Všechno si prostě koupit nemůžete. Ještě, že jsem si nevšiml upozornění, že se v tržnici nesmí fotit. Než mě na to ochranka upozornila, stihl jsem zachytit dost skutečně barevných snímků. Škoda, že ta vůně z nich už cítit není.
Jedna věc mě překvapila. Regál s vepřovým masem byl dvakrat větší, než regály s ostatním masem. V zemi, kde se údajně 70% obyvatel hlásí k islámu bych to nečekal.
Plný dojmů z rozličných potravin jsem vyšel před bazar. Něco se dělo. Všichni někam spěchali. Skupinky i jednotlivci. Někteří, ze spěchajících mužů nesli v ruce malý kobereček. Přepadla mě zvědavost a připojil jsem se k proudu. Tušil jsem správně. K hlavní almatské mešitě to nebylo daleko. Na nádvoří před ní stál již početný zástup lidí. Vnitřní prostor byl už pravděpodobně plný. Ženy byly shromážděné odděleně na pravé straně. Vmáčknul jsem se dozadu na nádvoří, kde stálo několik dalších nezúčastněných lidí. Za chvilku se již z reproduktoru ozval hlas imáma. Kázání jsem nerozuměl. Rozeznal jsem jen slova Allah Akbar, při nichž všichni veřící poklekli na kolena, a poté přiložili i čelo k zemi. Později jsem se dozvěděl, že šlo o sváteční páteční kázání s motlitbou. Odešel jsem chvíli před koncem. V okolí mešity už byli připraveni žebráci. Dávat almužnu je povinností každého muslima, tak proč nevyužít sváteční příležitosti. Těžko odhadnout, kolik zde bylo žebrajících „profesionálů“ a kolik skutečně potřebných.
Mešit jsem už na svých cestách viděl hodně, ale muslimskou bohoslužbu poprvé. Zajímavý zážitek. Upřímně však musím přiznat, že při pohledu na masu lidí klečících na kolenou, mě vždycky trochu zamrazí v zádech. Stejný pocit jsem už na své cestě měl na katolické mši v polském Bialystoku. Kostel byl také narvaný k prasknutí a i tam všichni naráz padali na kolena.
Velkoměsta jsem už měl tak akorát. Těšil jsem se na další den, kdy jsem měl v plánu výlet k nádhernému skalnímu kaňonu Čaryn, ležícího na dohled od čínských hranic.