Hranice z Laosu do Thajska jsme překročili zvláštním způsobem. V betonovém tunelu pod zemí. Ve městě Ubon Ratchathani mají největší svíčku na světě, málo bílých turistů a vlídné lidi. Co víc si přát první den v další zemi.
Před okénkem laoského checkpointu se pohybovalo několik pěších směnárníků. Vyměnili jsme posledních pár tisícovek kipů za thajské bahty. Už jen razítko a laoská část cesty skončí.
„10 000Kipů prosím“, ozvalo se z okénka. Aha, za razítko se platí. Úředník se spokojil s dolarem za osobu a na kipech naštěstí netrval.
S razítkem v pasu jsme pokračovali do Thajska. Dav lidí nás vedl. Pod krytým přístřeškem byly schody do země. Následoval asi stometrový betonový tunel. V něm se lidé mířící do Thajska potkávají s lidmi směřujícími do Laosu. Schody nahoru, všudypřítomný obraz krále, razítko a byli jsme v Thajsku.
Svět se obrátil. Autobus vjel na dálnici do protisměru. Rychlejší auta nás předjížděla zprava. Ty protijedoucí jela také po špatné straně silnice. Bude třeba si zvyknout.
Cesta do města Ubon Ratchathani trvala hodinu. Klimatizace v autobuse nefungovala. Z větracích otvorů se valil horký vzduch. Uvaření jsme vystoupili na nádraží. Těch pár narychlo vyměněných bahtů přišlo vhod. Směnárna nefungovala a žízeň byla neúprosná.
Ubon Ratchathani není atraktivní město vyhledávané turisty. Mají tu však jeden primát. Největší svíčku světa. 22 metrů vysoký monument. Základ tvoří loď se sochami draků a démonů, v čele s bájným orlem Garudou. Monument postavili v roce 2000 na počest festivalu svíček, který se ve městě koná vždycky na začátku období dešťů.
V parku kolem monumentu bylo plno lidí. Svíčkový festival se nekonal, ale byl tu nějaký jiný. Thajci rádi slaví. Na pódiu probíhala taneční vystoupení. Od malých dětí po dospělé tanečníky. Všude plno stánků s občerstvením. Na improvizovaných grilech si příchozí připravovali tradiční dobroty. Z obřího plakátu shlížel král na své poddané. Všechno bylo zadarmo.
Lidé nás zvali mezi sebe a nabízeli různé pochoutky. Ochutnali jsme všechno možné. Selfíčka nebrala konce. Každý se chtěl s námi vyfotit. Tanečnice v tradičních šatech i diváci. Stali jsme se exoty v exotické zemi.
První den v Thajsku se chýlil ke konci. Po cestě do hotelu jsme se stavili na nočním trhu. Nabídce pražených brouků, červů a kobylek jsme odolali. Byli jsme sytí z festivalu. Možná to ale byla jen výmluva.
U některých stánků jsme si nemohli nevšimnout jedné zvláštnosti. Obsluhovali v nich muži v ženských šatech. Transgendři jsou v Thajsku něco naprosto normálního. Nikdo se tomu nediví a mnohdy to ani nepoznáte.
Město Ubon Ratchathani nás přijalo vlídně. Jak nás asi zítra přivítá slavný Bangkok?